Oheň, který je dobrý pomocník, ale zlý pán, byl odjakživa příčinou mnoha tragedií a utrpení člověka, ale i samotné přírody. Historické dokumenty dokládají, že člověk musel s tímto živlem neustále bojovat, bránit se mu, a to mnohdy i s nasazením vlastního života. To platí stále. A jen díky postupnému rozvoji lidské společnosti byly a jsou zdokonalovány způsoby ochrany a prevence před požáry. Jejich příčinami bylo v minulosti především otevřené ohniště, které sloužilo k vytápění a současně k vaření.

Vzhledem k tomu, že většina domů byly dřevěné stavby, kryté došky nebo šindelem, nebylo k požáru nikdy daleko. Až do začátku 19. století se k jejich hašení používaly pouze plátěná nebo dřevěná vědra. V roce 1803 získali boskovičtí měšťané jednu z prvních dřevěných ručních stříkaček. K jejich většímu rozšíření došlo až v pol. 19. století. Oheň byl původně vyhlašován pokřikem, později hlasem zvonu. Proto také byly na obcích budovány zvonice a kapličky. Již v první polovině 17. století vznikaly požární a hasební řády. Jedny z prvních nařízení byly vydány na panství letovickém (1613), panství lomnickém (1669), které nařizovaly občanům mít před domem i ve světnici vodu a na střechách "žebř", aby se lépe daly strhávat došky či šindele pomocí trhacích háků. Rozmanitost a neutříděnost požárových řádů sjednotil Tereziánský požární řád ze srpna 1751, vydaný na Moravě zemským hejtmanem Jindřichem Kajetánem z Blümegenu. Vedle předpisů nařizujících občanům povinnost vlastnit ochranné pomůcky, docházelo postupně i ke změně předpisů, které nařizovaly používat nehořlavé stavební materiály, především kámen a cihly. Důležitá byla povinnost dodržovat mezi novými domy uličky. Další vývoj požární ochrany podstatně ovlivnilo vydání rakousko-uherského zákona č. 135, o právu shromažďovacím, z listopadu 1867, který umožňoval zakládání spolků. Do této doby byla praktická realizace požární ochrany výhradně na vedení jednotlivých obcí. Záleželo tedy na předvídavosti a schopnostech jejich činovníků, ale samozřejmě i na finančních možnostech obcí. Zvláště posledně uvedený důvod, byl příčinou toho, že na malých vesnicích, podobných Veselici, docházelo k zakládání dobrovolných hasičských sborů mnohem později. Ve velkých obcích, městečkách a městech tomu bylo jinak. Byly bohatší a žilo tam více vzdělaných občanů a živnostníků, kteří stáli u zakládání sborů.

První sbor dobrovolných hasičů s českým velením v boskovickém regionu byl založen v Letovicích v roce 1870. Poté následovaly sbory ve Vanovicích (1872), Velkých Opatovicích, Lysicích, Knínicích a Olešnici (1873), Kunštátu a Černé Hoře (1876). zajímavé, že v Boskovicích až v roce 1879. Ke vzniku dobrovolných sborů hodně přispívala nutnost likvidace požárů v obci a jejím okolí. Podpora také přicházela s nařízeními z boskovického hejtmanství, kam obec Veselice patřila. Když už byl sbor založen, nastaly mnohdy problémy jiného druhu, třeba neochota občanů obce poskytnout koňskou přípřež k ručním stříkačkám. Někdy se zas jednalo o problematiku organizační, jak dokládá např. Úřední list c.k. okresního hejtmanství boskovického č.6/9 z roku 1889, který vyjmenovává povinnosti obecních zastupitelstev.

Cituji: "Zákon ze dne 5.4.1873 čís. 35. z.z., jímž byl pro markrabství moravské vydán řád policie požárové a řád hasící. Jeho § č. 10. zněl - "V každé uzavřené, alespoň dvacet čísel domovních čítající osadě musí zastupitelstvo obecní ustanoviti ponocného, jenž by zastával službu stráže požárové. Za uzavřenou považuje se každá osada, která se skládá z domů nerozptýlených. V menších osadách uzavřených, pak v osadách s domy rozptýlenými, pro které není ustaven zvláštní ponocný, musí službu stráže požárové alespoň v měsících červenci, srpnu, září a říjnu zastávati majetníci domů střídavě po sobě a bezplatně. V městech, která mají svou vlastní stráž policejní, zastává tato službu stráže požárové." Po vzniku dobrovolných hasičských sborů ve městech, městečkách a velkých obcích začaly postupně vznikat sbory i v obcích menších. U jejich zrodu, stáli občané různých profesí, od rolníků, dělníků, až po lékaře a učitele. Existence sboru však byla někdy velice ohrožena, a docházelo i k jejich rozpadům. Důvodem byly často finanční problémy. Proto se činnost sborů, ale i ostatních spolků v obcích, zaměřovala na pořádání výdělečných akcí, jako výletů, zábav, různých kulturních podniků a ochotnických divadelních představení, jejichž výtěžek byl věnován na jejich činnost. Díky tomu byly spolky zároveň i nositely kultury a vzdělávání na vesnicích. Někdy jim přispělo obecní zastupitelstvo zakoupením potřebného materiálu.

Závěrem nutno uvést, že i když k založení některých sborů došlo později, většina obcí vlastnila obecní stříkačky a v případě potřeby sama organizovala zásah při požáru nejen v domovské obci, ale i v sousedních vesnicích. Tuto skutečnost dokládají informace z Požárních deníků, které uvádím na jiném místě výše uvedené publikace.